Znají se víc jak dekádu, jejich pracovní cesty se ale finálně protnuly až před rokem. Štefan Bartošovič a Jaroslav Sucháň. První z nich stál u zrodu společnosti ProCS a více než tři desetiletí formoval její směřování. Druhý ji nyní směřuje k dalšímu rozvoji. Značku Actemium dnes na Slovensku formuje dvojice, která má navzdory generačnímu rozdílu mnoho společného.
Jejich profesní příběhy se liší. Přesto mají překvapivě mnoho společného – oba začínali jako technici, oba prošli náročnými průmyslovými projekty a oba jsou přesvědčeni, že technologie samy o sobě úspěšnou firmu nevytvářejí.
V rozhovoru společně vzpomínají na vývoj průmyslové automatizace, budování společnosti ProCS, vstup do skupiny VINCI Energies, generační obměnu vedení i na hodnoty, které podle nich přetrvávají bez ohledu na to, jak rychle se mění technologie.
Pane Bartošoviči, jak se člověk v 70. letech vůbec dostane k oboru průmyslové automatizace?
Štefan Bartošovič: Moje cesta nebyla vůbec přímočará. Po průmyslovce jsem se na vysokou školu nedostal – vlastně jsem ani nešel na přijímací zkoušky. Až vojna mi ukázala, že to byla chyba. Po návratu jsem už měl rodinu, dvě malé děti a zaměstnání. Přesto jsem se po sedmi letech od maturity rozhodl, že to zkusím znovu. Každý den po práci jsem se připravoval z matematiky a fyziky, dostal jsem se na vysokou školu. Studoval jsem na Elektrotechnické fakultě Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě, obor Technická kybernetika – Řídicí technika. Studium jsem nakonec dokončil s červeným diplomem. Právě tam se definitivně rozhodlo, že můj profesní život bude spojený s průmyslovou automatizací.

Pane Sucháni, vidíte tam nějakou podobnost s vaším začátkem kariéry?
Jaroslav Sucháň: V něčem ano, v něčem jsem to měl jinak. Po vysoké škole jsem nastoupil jako servisní technik a první rok jsem strávil hodně v náročných provozech. Mimo jiné jsem uváděl do provozu měřicí přístroje hlavně v rafineriích a petrochemii. Byla to výborná škola. Na zakázce jsme hodně spolupracovali s americkou společností UOP, takže jsem byl od prvního dne nucen komunikovat anglicky. Člověk byl hozený do vody a musel obstát jak technicky, tak lidsky. Právě tehdy jsem získal základ, ze kterého čerpám dodnes.
Většinu své profesní kariéry jste spojil se značkou Yokogawa. Tam jste šel ještě jako technik, nebo už spíš jako obchodník?
K obchodu jsem se dostal už dřív. Firma, ve které jsem tehdy pracoval, začala řešit nedostatek zakázek. Kolegové přišli s návrhem, že bych se měl začít věnovat také obchodní činnosti. Bylo to zhruba po třech letech a já tu výzvu přijal. Postupně jsem se začal starat o získávání nových projektů. Byla to lokální společnost zaměřená na průmyslovou automatizaci a úzce spolupracovala právě se společností Yokogawa, takže jsem později zůstal ve stejném oboru, jen z jiné perspektivy.
Tam jste prošel přes vídeňskou centrálu až k pozici country managera pro Česko a Slovensko.
Jaroslav Sucháň: Dostal jsem nabídku přejít do české pobočky vídeňské centrály Yokogawy. Psal se rok 2008 a zanedlouho začala světová ekonomická krize. Měl jsem ale štěstí. Krátce po mém nástupu se rozbíhaly velké mezinárodní EPC projekty pro rafinerie a petrochemický průmysl, zejména v Srbsku. Díky tomu jsem se dostal k projektům, které zásadně ovlivnily moji další kariéru.
Byl některý z těch projektů zlomový?
Jaroslav Sucháň: Určitě projekt rafinerie Pančevo v Srbsku. Do té doby firma na tomto trhu prakticky nepůsobila. Společně s kolegy jsme připravili obchodní strategii a podařilo se nám získat zakázku v hodnotě přibližně pěti milionů eur. Pro vedení společnosti to byl důkaz, že dokážeme otevírat nové trhy a získávat opravdu významné projekty.
Od té doby jsem dostal na starost klíčové EPC projekty pro Českou republiku a Slovensko, ale také zakázky v Srbsku, Rusku, Bělorusku nebo Iráku. Právě tam jsem získal zkušenosti s řízením velkých mezinárodních projektů i obchodních týmů.
Pane Bartošoviči, jak bylo těžké se prosadit na přelomu 70. a 80. let v Duslu – ve firmě s tisíci zaměstnanců?
Štefan Bartošovič: Od chvíle, kdy jsem tam nastoupil, jsem se snažil uvažovat progresivně. Začínal jsem na Elektroúdržbě, jednom ze dvou samostatných útvarů. Tím druhým byl Útvar měření a regulace. Už tehdy jsem vnímal, že ve světě je běžné, že jsou tyto útvary sloučené. Společně se čtrnácti mladými elektroinženýry jsme proto projeli chemické podniky po celém Československu – od Neratovic přes Litvínov až po Chemko Strážske – a zmapovali jsme, jak je automatizace organizovaná jinde. Výsledkem byla studie pro vedení podniku. Měla asi devadesát stran a její hlavní myšlenkou bylo spojit oba útvary do jednoho celku. Nebyl to úplně populární návrh.
Proč?
Štefan Bartošovič: Protože by znamenal, že jeden z vedoucích přijde o svou funkci. Přesto se některé naše návrhy nakonec podařilo prosadit. Pak do Dusla přišel nový ředitel. Přibližně rok jsem za ním chodil a přesvědčoval ho, že automatizace potřebuje úplně jiný přístup. Až mi jednou řekl: „Dobře, ukažte mi, co umíte.“ Vznikl nový útvar automatizovaných systémů řízení a já dostal příležitost ho vybudovat. Nebyla to jen nová funkce. Dostal jsem i kompetence a důvěru. A to bylo pro mě rozhodující.
Co jste tehdy vlastně budovali?
Štefan Bartošovič: Byla to doba, kdy se výroba začínala přesouvat od klasického panelového řízení k počítačovým řídicím systémům. První systémy, které jsme v Duslu měli, nebyly příliš spolehlivé. Dokázaly běžet několik hodin a pak jednoduše přestaly fungovat. Dal jsem proto dohromady tým lidí, kteří měli obrovský potenciál. Začali jsme připravovat projekty, které převáděly výrobu z manuálního řízení na moderní distribuované řídicí systémy. Tehdy už bylo zřejmé, že automatizace nepřináší jen technickou změnu. Přinášela měřitelné úspory a výrazně zvyšovala spolehlivost výroby. To začalo vnímat i vedení podniku.
Do toho přišel rok 1989 a změna režimu. Jak vzniklo rozhodnutí odejít z Dusla a založit vlastní firmu?
Štefan Bartošovič: Na začátku devadesátých let se vedení Dusla rozhodlo vyčlenit činnosti, které přímo nesouvisely s výrobou chemie. Během několika let tak vznikly desítky samostatných společností, odešlo víc než 1800 zaměstnanců. My jsme byli mezi nimi. Měli jsme za sebou zkušený tým, dokončené projekty i důvěru zákazníka. Najednou jsme ale stáli před otázkou, jestli dokážeme obstát i mimo prostředí velkého podniku.
Po odchodu z Dusla jste měli zkušenosti, odborníky i první zakázky. Přesto jste stáli úplně na začátku. Jak těžké bylo postavit vlastní firmu?
Štefan Bartošovič: Bylo to mnohem těžší, než jsme si tehdy dokázali představit. První tři roky jsme kromě servisu pro Duslo hledali prostor u nových zákazníků. Najednou jsme stáli na trhu sami a museli jsme přesvědčit firmy, že obstojíme i mimo prostředí velkého podniku. Bylo nás sedm společníků. O podnikání jsme nevěděli prakticky nic. Existovala tehdy příručka Poradca podnikateľa, podle které jsme sepsali společenskou smlouvu. Všechno ostatní jsme se učili za pochodu.
Přišel okamžik, kdy jste se museli rozhodnout, jakou firmou vlastně chcete být?
Štefan Bartošovič: Ano. Po několika letech se ukázalo, že máme na budoucnost rozdílné názory. Část společníků byla přesvědčená, že není potřeba firmu dál výrazně rozvíjet. Stačilo jim dělat zakázky, každý rok si rozdělit zisk a zůstat menší společností. Já jsem to viděl jinak. Veškerý vytvořený zisk jsme vždy znovu investovali do rozvoje firmy. Chtěl jsem budovat společnost, která bude dlouhodobě růst, získá certifikaci kvality, bude schopná konkurovat i v zahraničí.
Nakonec jsme dospěli k závěru, že nejlepší bude se korektně rozejít. Tři společníci odešli a my pokračovali dál ve čtyřech. Z dnešního pohledu to bylo jedno z nejdůležitějších rozhodnutí, které jsme tehdy udělali.
Jaká byla, pane Sucháni, vaše cesta od technika k vrcholovému managementu?
V roce 2012 jsem se stal obchodním ředitelem Yokogawy pro Českou republiku a Slovensko. Později ve firmě začali uvažovat nad tím, že bych jednou mohl převzít vedení celé organizace. Nakonec k tomu došlo o něco dříve, než jsme původně plánovali, ale na tento krok jsem byl dlouhodobě připravován. V roce 2020 jsem převzal pozici Country Manažera pro obě země. Když se na to dnes dívám zpětně, uvědomuji si jednu věc. Přestože jsem se postupně posouval do managementu, nejcennější zkušenosti jsem získal na úplném začátku – jako technik v provozu. Jsem přesvědčen, že právě díky tomu dnes lépe rozumím lidem, kteří naše projekty realizují.
ProCS se v 90. letech etablovala jako prestižní dodavatel u největších slovenských firem. Jaká byla další cesta? A kdy se v ní objevila skupina VINCI Energies, která ji dnes vlastní?
Štefan Bartošovič: Bylo to v době, kdy se Slovensko připravovalo na vstup do Evropské unie. Nešlo o to firmu prodat. Hledali jsme silného evropského partnera, se kterým bychom mohli dál růst a který by nám otevřel nové obchodní příležitosti. Oslovili jsme několik významných společností. S jednou z nich jsme se dostali velmi daleko a absolvovali jsme i due diligence. Nakonec ale z obchodu sešlo, protože partner mezitím uskutečnil jinou významnou akvizici. Krátce poté nás oslovila společnost VINCI Energies.
Čím vás VINCI Energies přesvědčilo?
Štefan Bartošovič: Pro mě byla důležitá jedna věc. VINCI Energies nechtělo koupit firmu a vyměnit její vedení. Naopak stálo o to, aby původní management ve společnosti zůstal a zajistil kontinuitu. Nakonec jsme se v roce 2007 dohodli a stali se součástí skupiny VINCI Energies. Ve vedení společnosti jsem zůstal ještě jedenáct let.
K tomuto tématu se ještě dostaneme. Pokud bychom se ale podívali na obor průmyslové automatizace z technického pohledu, jak se změnil?
Štefan Bartošovič: Technologie se změnily obrovsky. Když jsem nastoupil do Dusla, elektronika byla teprve na začátku. Postupně přicházely první elektronické řídicí systémy a my jsme měli možnost být u jejich zavádění do praxe. Dnes už většinu systémů nekonstruujeme od nuly. Mnoho funkcí se konfiguruje z připravených bloků a vývoj jde neuvěřitelně rychle dopředu.
Na druhou stranu se ale nemění samotná podstata oboru. Pořád musíte rozumět technologii. Nestačí znát software. Musíte vědět, co dělají čerpadla, ventily, průtokoměry nebo pohony. Automatizace je pořád hlavně o technologii a až potom o počítačích.
Jaroslav Sucháň:
Možná bych doplnil, že se změnil hlavně způsob realizace projektů. Dříve bylo běžné, že jeden dodavatel převzal odpovědnost za celé řešení. Dnes zákazníci často rozdělí jednu zakázku na několik samostatných částí – projekt, hardware, software nebo montáž. Na první pohled to může působit ekonomicky výhodněji. Ve skutečnosti ale často přibývá koordinace a odpovědnost se rozmělní mezi několik dodavatelů. Nakonec se mnozí zákazníci znovu vracejí ke komplexním řešením, protože chtějí mít jednoho partnera, který za celý projekt opravdu odpovídá.
A co se naopak nezměnilo?
Štefan Bartošovič:
Lidé. Když jsem začínal, byla velkou výhodou praxe v průmyslovém podniku. Člověk se naučil rozumět technologii a získal zkušenosti, které se nedaly vyčíst z knih. Dnes je to možná ještě důležitější. Technologie se vyvíjejí rychleji než kdy dřív, ale dobrého odborníka nevychováte za rok nebo dva. Takový člověk vzniká dlouhodobou praxí. A právě proto považuji práci s lidmi za jednu z nejdůležitějších věcí, které musí firma dělat.
Říkáte to i s ohledem na to, že si firma prošla v personální otázce těžkým obdobím?
Štefan Bartošovič: V určité míře ano. ProCS, dnes pod značkou Actemium Slovakia, mělo vždycky velmi dobré jméno. To se nezměnilo. A pro zákazníky jsme stále nabízeli naprosto kvalitní služby. Ale uvnitř firmy se postupně začaly objevovat problémy, které zvenčí nebyly tolik vidět. Odešlo několik klíčových lidí. Přestalo se systematicky pracovat se zákazníky. Některé zakázky nebyly dobře řízené, zakázku jsme sice dokončili a zákazník byl spokojený, ale začaly vznikat ztráty. Nejvíc mě ale mrzelo něco jiného. Přestaly fungovat vztahy, které jsme dlouhé roky budovali. A právě ty byly vždycky jednou z největších hodnot firmy.
Vy jste se, pane Bartošoviči, vrátil kvůli této situaci v roce 2024 do aktivního vedení společnosti.
V jednu chvíli jsem viděl, že se problémy začínají opakovat a nabalovat. Každá firma udělá chybu. To je normální. Ale pokud začnou odcházet zkušení lidé, současně se zhoršují vztahy se zákazníky a nakonec se to projeví i ve zhoršování hospodářských výsledků společnosti, je to varovný signál.
Do této obtížné situace nastoupil Jaroslav Sucháň.
Jaroslav Sucháň: První měsíce jsem hodně poslouchal a rozhlížel se. Mluvil jsem se zaměstnanci, se zákazníky i s kolegy a snažil jsem se pochopit, co se vlastně stalo. Neuspěchat to. Velmi rychle jsem si uvědomil, že problém není v jedné zakázce ani v jednom rozhodnutí. Bylo potřeba vrátit firmě stabilitu.
Co jste považoval za největší prioritu?
Jaroslav Sucháň: Začít znovu pracovat s lidmi. ProCS mělo vždy výborné odborníky. Zakázek bylo dost, možná někdy až příliš. Některé týmy pracovaly dlouhodobě pod velkým tlakem a bylo jasné, že takový stav není udržitelný. Současně jsme se museli vrátit k zákazníkům. Nejen řešit aktuální projekty, ale znovu budovat důvěru, ta byla vždycky jednou z největších předností společnosti.
Štefan Bartošovič: Jarda nastoupil do společnosti začátkem druhého roku mé záchranné mise. Od začátku jsme se shodovali v tom, že ProCS nesmí ztratit to, na čem bylo postavené. Technologie se budou dál měnit. Obchod se bude měnit. Ale vztahy se zákazníky, poctivá práce a kvalitní lidé musí zůstat.
Jak jste si budovali vztah mezi vámi? Panovala důvěra a shoda na první dobrou?
Byl to proces. Za svou kariéru jsem poznal spoustu schopných lidí. Když jsem ale poznal Jardu, měl jsem od začátku pocit, že se na firmu díváme podobně. Samozřejmě měl za sebou zkušenosti z mezinárodního prostředí a z vrcholového managementu. To bylo důležité. Ještě důležitější ale bylo, že jsme si rozuměli lidsky. Velmi rychle jsem zjistil, že máme podobný pohled na zákazníky, na zaměstnance i na to, jak by měla firma fungovat.
Jaroslave, jak jste nabídku převzít vedení ProCS vnímal vy?
Jaroslav Sucháň: Upřímně řečeno, věděl jsem, že mě čeká velká výzva. Znal jsem tu firmu dlouhá léta jako obchodního partnera a vždycky měla výbornou pověst a skvělé lidi. Když někdo mluvil o ProCS, mluvil o odbornosti, kvalitě a lidech, kteří své práci opravdu rozumějí. Právě to byl jeden z důvodů, proč jsem nabídku přijal. Nepřicházel jsem budovat novou firmu. Přicházel jsem navázat na něco, co už mělo silnou tradici.
Jak samotné předávání probíhalo?
Štefan Bartošovič: Velmi intenzivně. Nejdříve jsme začali společně navštěvovat obchodní partnery. Představoval jsem Jardu lidem, se kterými jsem spolupracoval třeba dvacet let. To nebylo jen formální seznámení. Chtěl jsem, aby zákazníci viděli, že mu důvěřuji. Stejně jsme postupovali i uvnitř firmy. Postupně jsem ho zapojoval do všech důležitých rozhodnutí a bylo jasné, že od určité chvíle bude odpovědnost na něm.
Co pro vás bylo při přebírání firmy nejtěžší?
Jaroslav Sucháň: Získat důvěru. Tu totiž nepřevezmete spolu s funkcí. Musíte si ji vybudovat. Velkou výhodou bylo, že pan Bartošovič mě obchodním partnerům i zaměstnancům osobně představil. Díky tomu nevnímali změnu jako přerušení kontinuity, ale jako její pokračování. To bylo nesmírně důležité.
Pane Bartošoviči, několikrát jste během našeho rozhovoru zdůraznil význam vztahů. Dá se říct, že právě ty jste Jardovi předával nejvíc?
Štefan Bartošovič: Jednoznačně. Technologie se člověk naučí. Ekonomiku také. Ale důvěra zákazníků vzniká dlouhé roky. To nejcennější, co firma má, nejsou stroje ani software. Jsou to lidé a vztahy. A právě ty jsem chtěl předat dál.
Jak dnes vaše spolupráce funguje?
Jaroslav Sucháň: Velmi přirozeně. Každý máme svoji roli. Pan Bartošovič má obrovské zkušenosti a dlouholeté vztahy se zákazníky. Já se soustředím na každodenní řízení společnosti a její další rozvoj. Pravidelně spolu mluvíme, konzultujeme důležitá rozhodnutí a myslím, že právě kombinace zkušeností a nového pohledu je pro ProCS velkou výhodou.
Pane Bartošoviči, když se dnes ohlédnete za více než čtyřiceti lety v oboru, co považujete za svůj největší profesní úspěch?
Paradoxně to není žádná konkrétní zakázka. Za těch čtyřicet let jsme realizovali stovky projektů. Některé byly technicky mimořádně náročné, jiné obchodně významné. Ale technologie jednou zestárnou a projekty se stanou historií.
Nejdůležitější pro mě je něco jiného, a sice že firma, kterou při vší skromnosti považuji za své dítě, překonala nelehkou krizi, pokračuje dál v pozitivním trendu a má světlou budoucnost. Že v ní zůstali lidé, kteří jí věří. A že se konečně podařilo najít člověka, kterému mohu s klidným svědomím předat vedení firmy. To je podle mě mnohem větší úspěch než jakákoli jednotlivá zakázka či cokoli jiného v mé profesní kariéře.
Jaroslave, cítíte při přebírání takové firmy spíš závazek, nebo motivaci?
Jaroslav Sucháň: Obojí. ProCS má za sebou silný příběh a mimořádnou reputaci. To člověku nedovolí přijít s pocitem, že všechno začne dělat jinak. Na druhou stranu každá firma potřebuje reagovat na nové technologie, nové zákazníky i nové výzvy. Nechceme měnit to, co fungovalo. Chceme na tom stavět. Myslím, že právě v tom jsme si s panem Bartošovičem od začátku rozuměli.
A poslední otázka pro vás oba. Kdybyste měli jednou větou popsat, na čem stojí ProCS, jak by zněla?
Štefan Bartošovič: Na lidech. Technologie se mění. Trh se mění. Ale poctiví lidé, kteří rozumějí své práci, chtějí na sobě neustále pracovat, jsou týmoví hráči a drží slovo, budou mít hodnotu vždycky.
Jaroslav Sucháň: Souhlasím. A dodal bych ještě jednu věc. Na důvěře. Protože právě důvěra umožňuje dlouhodobé vztahy se zákazníky, zaměstnanci i obchodními partnery. A bez nich by žádná technologie sama o sobě nestačila.